Cesta tam a zase zpátky

Trasa do naší destinace, garáže Gallieni na okraji Paříže, vedla linkovým žlutým autobusem skrz Neměcko a trvala přibližně 13 hodin. I když se mohou autobusy zdát pohodlné, při delší cestě může být opak pravdou. Zvláště pokud má člověk neskladné míry jako já nebo carnero. Poloprázný autobus přímo vybízel k tomu, aby jsme se rozesadili po jednom na dvojsedadlo (případně „pětku“ vzadu) – a taky jsme tak udělali . Každý hezky natažený, jak to jen šlo a jedeme . Cesta do Paříže proběhla poměrně bez problémů, i když naše obavy z malých dětí v přední části autobusu nebyly malé, naštěstí zbytečné. Řidič řídil ohleduplně, steward byl příjemný a slušný. Co víc si člověk může přát?

Příjezd k Paříži byl ve znamení zácpy. Zajímalo by mě, jestli se jednalo o tradiční pondělní problém, nebo byl způsobem trvajícími stávkami železničářů ve Francii.

Cesta zpět již tak klidná nebyla. Nejprve jsme byli rozhořčeni z řidiče, který na nás nepůsobil přiliš zdvořilým dojmem, navíc když nám odsekl, při žádosti o přesazení (zajímavé, že dámám s blond vlasy udělal, co jim na očích viděl). Naštěstí averze po chvíli zmizela a my se už sunuli opět domů. Bohužel, naše místa tentokráte byla v přední části, kde se nacházela rodina, která s námi jela oba dny. Tentokrát se „maminka“ projevila, když své děti neustále okřikovala přes svá nahlas puštěná sluchátka a musela vše (aniž by ji někdo poslouchal) třikrát zopakovat – a to bohužel i v noci, kdy se snažil každý usnout .

Své vystoupení korunovala svými nářky na stewardku, od které prý očekávala více a obvinila ji, že neplní to, co by dělat měla. Zbytek již plného autobusu však své upřené pohledy nesměřoval na „zlou“ stewardku, ale právě na hlučnou paní. Ta totiž slečnu osočovala naprosto nesmyslně a neprávem – stewarka byla naopak příjemná, dělala co měla a všem ráda pomohla.

Příjezd domů byl jinak klidný, žádná zácpa ani komplikace na hraničním přechodu a čas příjezdu odpovídal předem avizované době, takže cesta z autobusového nádraží Florenc domů metrem byl ukutečnitelný.

Po Paříži těžko

Stávka železničárů postihla snad celou Francii, včetně hlavního města Paříže – a tam bohužel i spoustu turistů. I když se to na prvozačátku nezdálo, metro (hustá síť mi připomněla spíše Pražské tramvaje) jezdilo poměrně zřídka, nemluvě o příměstkých vlacích RAP (ty na jedné lince jezdili v dvouhodinových intervalech, místo čtvrthodinových a na dalších vůbec). Cestu nám navíc komplikovala neznalost Paříže a uzavřená velká přestupní stanice Opera. Část cesty jsme tedy museli absolvovat pěsky.

Bydlení

Najít Hostel nebyl až takový problém. Věděli jsme, kde přibližně se nachází a carnero znal i ulici . Po příchodu jsme se svou lámanou angičtinou zapsali, dostali instrukce a odložili si věci. Sice podmínky nebyly ideální, ale na přespání to stačí .

Bohužel se mi to nakonec stalo osudným. Do pokoje se od poledne do 16ti hodin nesmělo (kvůli čištění) a jednou jsem pod polštářem zapomněl mobilní telefon a uklízečka si jej asi dlouhodobě půjčila  .

Eiffelova věž

Asi největší dominantou (alespoň pro mě) v Paříži je 324 metrů vysoká, kovová věž, pojmenovaná po svém konstruktérovi – Gustavu Eiffelovi. Od hostelu byla vidět za domy její špička a cesta k ní pěšky trvala sotva 15 minut. Eiffelovka opravdu stojí za shlédnutí, škoda že jsme se nepodívali nahoru – snad někdy příště. Ale v noci! To je nádhera! To už nevypadá jako hromada šrotu, ale krásná ikona nad Paříží. Zvláště pak v celou hodinu, kdy se celá rozbliká malými, bílými světélky .

DisneyLand

Velké nadšení před cestou ve mě vzbudila přítomnost DisneyLandu poblíž Paříže. V úterý nás tedy cesta zavedla tam. Doprava tam a zpět sice nic moc (stávka, je stávka) a měli jsme strach, jestli se vůbec dostaneme večer zpět, ale nakonec jsme se na místo určení dostali.

Vstupné sice nebylo nejlevnější (pouze pro DisneyLand vstup 47€ na osobu), ale uričtě to stálo za to – zvláště proto, že všechny atrakce, nacházející se uvnitř parku, jsou zdarma.

Nakonec odvaha zbyla jen na pár z nich (z jedné horské dráhy máme i fotky ) a na zbytek pouze pohled s vykulenými oči .

Kde jsme byli?

Myslím, že nemá smysl podrobně popisovat místa, která jsme v Paříži navštívili. Za vše mluví fotky, případně se můžete podívat na mapu níže.

Z toho, co jsme stihli (a že toho moc nebylo, kvůli dopravě) zmíním snad jen Vítězný oblouk, Louvre, Invalidovnu a muzeum voskových figurín Grévin.

Stálo to za to?

Uričtě ano! Jen příště v létě, nebo v době, kdy nepořádají olympiádu ve stávkování .